Růže - erysipel

V roce 2011 jsem dálkově studovala VŠ. Studovalo se vždy jednou za 14 dní v pátek a v sobotu a já jsem měla zajištěno ubytování na koleji. V tom roce 2011 bylo těsně před Mikulášem, pátek 3.12. A já ráno v sedm přijela ke škole, ubytovala se a v půl deváté seděla již v lavici připravena na přednášky. Nic zatím nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.....

 

Přednášky končily kolem 16 hodiny. Po nich jsme se přesouvali na pokoje, či šli na něco dobrého do nedalekého baru. Ten pátek jsme šla se spolužáky i já. Objednala jsem si černý čaj s citronem. Navečer jsem se přesunula na pokoj a vzala si počítač, že budu koukat na nějaký film, když tu, z ničeho nic, mě začala ukrutně bolet hlava. Bolela mě tak, že jsem se jí nesměla ani dotknout. Žádný z nabídnutých prášků nezabral. Přetrpěla jsem noc a ráno odešla do koupelny. Na levé straně nosu jsem měla malinkatý červený flíček a byla mi trošku zima. Každou hodinu se flíček zvětšoval a cítila jsem, jako by hořel, až byl velikostí jako desetikoruna. To bylo poledne. Spolužáci na to koukali a předháněli se v diagnózách: to bude pásový opar, tvrdila většina. Protože mě to dost vylekalo, omluvila jsem se z další přednášky a odjela domu. Hlava mě bolela a zima se mnou již lomcovala. Po příjezdu domu mě manžel naložil a odjeli jsme do krajské nemocnice, protože v té době jsem již byla na bilogické léčbě skrz lupenku a paní primářka mi říkala, že mám vždy přijet k nim a navíc jsem měla v pondělí nastoupit na další dávku Remicade a tak jsem potřebovala i vědět, zda mám či nemá dojet.

 

Sestra na kožním mi řekla, že tam už žádný doktor není, ať jdu na pohotovost a oni mě k nějakému pošlou. Sice se mi to nezdálo, ale šla jsem. Na pohotovosti seděla prostorově výrazná naštvaná slečna, přes kterou jsem zkrátka neprošla; odmítla mě poslat k jakémukoli doktorovi a neustále jak kafemlýnek opakovala, že spádově k nim nepatřím a ať jedu do nemocnice v místě bydliště. Marně jsem se jí snažila přesvědčit, že patřím do biologického centra a že musím jen tam. Nezadařilo se a tak jsme zase odjeli domu. Bylo mi tak zle, že jsem zalezla do postele a usnula. V noci jsem se probudila a to co jsem uviděla v zrcadle mě opravdu vyděsilo. Pod nateklými víčky jsem neměla vidět oči, barva mého obličeje se změnila na červenou, tvarem připomínající motýla. Zima se mnou cloumala neuvěřitelně a po změření teploty jsem naměřila více než 39 stupňů. Ráno jsme vyrazili do naší nemocnice.

 

Doktor na mě kouknul a prohlásil, že mám alergickou reakci a co jsem jedla. Řekla jsem mu, že od pátku vůbec nic a že v pátek večer jsem vypila jeden čaj s citronem. Šípkový (sice jsem si objednala černý, ale servírka mi donesla šípkový). Zajásal - alergie na šípek!!! Ale že je silná, poznamenal. Musím vám nasadit kapačky, dvakrát denně. Nebylo by lepší, kdybyste mě odeslal do krajské nemocnice - a snažila se mu vysvětlit důvod. To nebude potřeba a již mi sestra zaváděla kanylu. Uložila mě na pojízdné lehátko do čekárny a infuze pomalu odkapávala. Necháme vám kanylu v ruce a přijedete navečer znova. S těmito slovy mě doktor propustil domu a tam jsem došla k závěru, že snad chci už umřít. Teplota mnou cloumala a motýl v mé tváři se rozlétával víc a víc. Navečer mi nakapali druhou infuzi a v pondělí ráno mě manžel konečně odvezl do krajské nemocnice.

 

Schovaná pod šálou jsem došla na kožní. Chodím tam již spoustu let a dalo by se říct, že jsme důvěrné kamarádky jak se setřičkami, tak i s lékaři. Nepoznala mě ani jedna sestra, nepoznal mě doktor, se kterým se znám nejdéle, poznala mě paní primářka a zvolala jediné - to je ale růže!!!! Okamžitě mě uložili na pokoj a pak každých pět hodin dávali na stojan novou infuzi. K tomu mi na obličej přikládali příjemně chladivé obklady. Nejedla jsem, v pokoji muselo být zhasnuto a tma a já jen ležela a spala a spala. Po týdnu se začalo objevovat lepšení, až se najednou ukázal zase můj obličej a po dalším týdnu jsem mohla odjet domu.

 

Výsledky krve při příjmu hovořily o skoro mé smrti, dostala jsem vynadáno, proč jsem nepřijela hned v sobotu, dostala jsem vynadáno za provedené infuze unás, které stav zhoršily. Píchali mi injekce do břicha a půl roku brala doma léky, které měly zabránit opakování.

 

A za vše mohlo jen to, že jsem týden před výsevem měla těžkou angínu a šéfová v práci mi zakázala být doma, protože doma byl zcela zdráv její přítel, náš kolega. Navíc jsem prostě do školy v pátek musela, protože jsem nevynechala ani jednu přednášku!!!! Dneska už vím, že když onemocním, nikdo na světě mi nezakáže vyléčit se, že když jsem nemocná, tak prostě jsou akce, na kterých být zkrátka nemusím. Je pravda, že jakmile ucítím v obličeji "horkost", propadám záchvatu hrůzy, že je to zpět!!!! Je rok 2016 a já jsem od toho roku 2011 zatím pořád v pohodě.

 

Je pátek, 2.12.2016. Něco je divně, Je to přesně 5let, co jsem měla růži. A v sobotu zjišťuji, že přesně po pěti letech bude vše stejné. Ano, přesně po pěti letech, na den přesně, znovu dostávám růži do obličeje. A kolotoč se opakuje.