Pojmenuj jí a přijmi za svou přítelkyni
Lupenka se u mě objevila v roce 1999 a to po operaci, kdy jsem třeti den zjistila, ze mám po nohou "nějaké divné fleky". Při vizitě jsem se doktora ptala, cože to je a on mi odpověděl že je to alergie na nemocniční prostěradla. Smířila jsem se s tím a další rok žila v naději,že ta alergie zmizí.
Nezmizela a tak jsem navštívila kožní lékařku. Jeji verdikt zněl - máte lupenku a tim začal můj život s ní. Má první kožní doktorka nebylo to pravé ořechové. Pouze mi řekla co smím a co nesmím jíst, blíže mě však s touto nemoci neseznámila. Dala mi dehtovou mast, aniž mi o ni řekla něco blíž, takže jsem ráno zjistila, ze mám zničenou celou postel včetne povlečeni a oblečeni. Na můj dotaz mi poté sdělila, že mi to zapomněla říct ale že to už nevyperu. Změnila jsem léčbu a doktorku. Ovšem až za dva roky.
Nová doktorka se zhrozila, jakpak že to vypadám a ptala se, jak to léčim. Řekla jsem jí, že momentálně nijak a tak mi ještě ten den nasadila Neotigason. To bylo záři 2002. V listopadu jsem si stěžovala na šílene nežádouci účinky, leč marně. Paní doktorka mi dávku zvýšila z jednoho prášku denně na dva s tím, že si na to mé tělo zvykne a bude dobře. Nezvyklo. Naopak svůj protest ukázalo tím,že jsem v ůnoru následujiciho roku vypadala jak nafouklý balon s odulými rty, bez vlasů a zmutovanym hlasem. Okamžitě jsem u ní skončila a přemýšlela, co dál.
Začalo pro mě dost špatné období, kdy jsem prodělala i depresivní stavy, byla jsem na lecbe techto depresi, myslela si, ze vsichni lide koukaji jen na me a pomlouvaji me, byla jsem vyhozena z bazenu, ze tam nemam co delat a prodavacky v obchodech mi ukazovaly, ze penize mam pokladat na misku a ne jim do rukou. Prisla jsem i o praci, protoze jsem se nelibila "stranam" co k nam do kancelare chodily. Pak jsem objevila tu nej... kozni doktorku, ktera konecně zacala jednat.
Jako prvni vec me v kvetnu 2003 poslala do nemocnice, ac jsem do te doby netusila, ze se s touto nemoci do nemocnice chodi. Po trech tydnech stravenych v nemocnici, me v srpnu odeslala do lazni. A dalsi rok znova, ovsem to uz jsem do nemocnice chodila na tri tydny trikrat do roka a jednou za rok jela do lazni a ziskala castecny invalidni duchod. Postupem si ma lupenka zvykla na vsechno, co melo na ni nejaky pro ni neblahy vliv. Prestala reagovat na cignolin, na pix pastu, na vsechny masti, az se z ni v roce 2007 stala lupenka torpidni na cca 70% tela vcetne kloubu. A v unoru 2007 jsem zase lezela v nemocnici a tu ke me prisla pani primarka a nabidla mi biologickou lecbu, lecbu Enbrelem.
Vysvetlila mi, jake ma kladne ucinky, jake ma nezadouci ucinky a dala mi dva dny na rozmyslenou. A ja se rozhodla, ze do toho jdu. Pani primarka nejdriv musela "presvedcit" mou pojistovnu, to se po 14 dnech povedlo, pak jsem podstoupila vsemozne testy a rentgeny, kde se zjistoval muj zdravotni stav, jestli neni nekde nejaky zadrhel proc by nemohlo k lecbe dojit. Nic se nenaslo a ja si 5.4.2007 pichla svou prvni injekci. Ano, uz tu prvni injekci jsem si pichla sama, protoze jsem uz takova, ze chci vsem v okoli dokazat, ze me nic nepolozi, ze na to mam. A od te doby si uz rok picham dvakrat tydne injekci a lupenka pomalu ustupuje. Jako prvni to poznaly me klouby, ze se neco deje. Prestaly natekat a bolet a ja zacala s mymi psy behat agility, ktere diky Enbrelu beham stale.
Ja vim, ze to neni naporad a ze stejne, i pres ty injekce, kdyz prodelam virozu, tak zas, potvora vyleze, ale protoze jsem optimista, tak bojuji a presvedcuji tu lupenu, ze me nezlomi, ze ja nad ni vyhraji. A zas chodim do prace a neberu zadne leky na deprese a v nemocnici jsem uz rok nebyla a nebyt bilych fleku, ktere mi zbyly po tech osklivych projevech lupenky, tak snad ani nevim, ze me neco takoveho, jako je lupenka, provazi.